Hledání identity české krajinářské architektury

Tisk

Reportáž z diskuse na téma

Hledání identity české krajinářské architektury

Galerie Jaroslava Fragnera pořádala v rámci Landscape festivalu 2015 cyklus doprovodných přednášek. Hned ta první, která proběhla 14. 9., měla více než zajímavé téma: Hledání identity české krajinářské architektury. Podobně atraktivní bylo obsazení diskutujících:

• Klára Salzmann — krajinářská architektka / ČKA

• Zdeněk Sendler — krajinářský architekt

• Radmila Fingerová — krajinářská architektka

• Štěpán Špoula — krajinářský architekt / IPR

• Petr Velička — krajinářský architekt / M&P architekti

• Irena Fialová — proděkanka pro vědu, výzkum a uměleckou činnost / FA ČVUT

• Jaroslav Zima — architekt a urbanista / D3A spol. s r.o.

Moderování se ujali krajinářský architekt Vladimír Sitta a Dan Merta, ředitel GJF. Témata k diskuzi slibovala také zajímavou debatu: kořeny - 25 let éry prázdnoty - identita v rámci postindustriální globalizace (možnosti či nemožnosti) -krajina versus veřejný prostor a jejich identifikace - architekt versus zahradní architekt -zájem české společnosti, samosprávy a politického establishmentu.

Na začátku dostal každý z panelistů 5 minut na představení sebe a některého z témat diskuse. Zaplněné hlediště hostilo jak zástupce akademické sféry, pedagogy i studenty, tak činné architekty a krajinářské architekty.

Popisovat celou dvouhodinovou akci by nebylo ani čtivé, ani účelné. Proto si dovolím vypíchnout pouze témata, která rozvířila bohatší diskusi.

Rozsáhlou debatu vyvolalo téma kvality veřejných prostor v ČR. Vladimír Sitta upozornil, že často nově vznikající realizace jsou neživotné, prázdné, protože jsou nekvalitní („designová antikoncepce"). Problém vidí v tom, že v ČR neexistuje debata o kvalitě veřejných prostranství a konstruktivní kritika vznikajících děl. Štěpán Špoula podotýká, že například v Praze jakákoli realizace je úspěch a každý je rád, že je alespoň nějaká změna k lepšímu. Petr Velička upozornil v této souvislosti na problém, že zakázky i ve veřejném prostoru dnes získává nejnižší finanční nabídka, pak je těžké hledat kvalitu. Rámce a pravidla by měla hlídat Česká komora architektů, bránit zaplevelení veřejného prostoru, ale s tím, jak jsou nastavena pravidla veřejných zakázek, zakázku vůbec nemusí dostat autorizovaný architekt.

A lidé (veřejnost) kvalitu ani nevyžadují, protože k veřejnému prostoru, ani krajině nemají vztah. Proto i krajina je na tom podobně bídně, zastavuje se skladovými a logistickými areály, přicházíme o půdu. Což podle Jaroslava Zimy je fatální záležitost, kvůli které by měla zasedat bezpečnostní rada státu. Zdeněk Sendler citoval údaj z jedné diplomové práce, která uvádí, že v Praze je statisticky každá 4. urna nevyzvednutá, což svědčí o kvalitě mezilidských vztahů – a analogicky to může vypovídat i o vztahu lidí k veřejným prostorům a krajině. Mezi panelisty panovala shoda v tom, že za tento stav může období socialismu a teď je třeba být aktivní a věci změnit – na druhou stranu nemůžeme čekat, že ke změně v myšlení a přístupu dojde ze dne na den.

Směrem, který následovat ke zkvalitnění veřejných prostranství, by mohla být i teze představená Irenou Fialovou, že kvalitní města musí mít fraktální strukturu, tedy členitost až na nejnižší úroveň. Zde je prostor pro vznik něčeho živého, neplánovaného – což vzniká na rozhraní prostorů a přináší obytnost, vztah lidí místu, činí místo využívaným. Potřebujeme tedy tvořit zdravá rozhraní na nejnižší úrovni s vědomím, že „život" se naplánovat nedá, jen je pro něj potřeba vytvořit podmínky. Pak i důležitější než formální dokonalost plánů a projektů by bylo najít shodu ve využívání území – umět vyjednávat o území, vysvětlovat, hledat společný zájem je stejně důležité, jako architektonická vize. To samozřejmě předpokládá spolupráci všech zainteresovaných stran a jejich společný cíl dosáhnout kvalitního rozvoje území (nikoli např. rychlého zisku).

Vykročení směrem ke spolupráci může být spatřováno i v tom, že všichni panelisté se ale shodli na jednom – že totiž neexistuje „versus" ve vztahu architektury a krajinářské architektury. Architektura je jen jedna, stejně jako je jedno životní prostředí člověka – jakkoli nabývá rozličných podob, stejně jako lidské prostředí. Základem je tedy spolupráce, nejen všech odvětví architektury, tak i dalších souvisejících (např. technických) profesí. Identita architektury je pak v tom, že je to tvůrčí proces – což mají společné krajináři, architekti iurbanisté. A to nás všechny spojuje. Což je rozhodně dobrý začátek.

Markéta Flekalová